Alchymie

 

    Následující text vychází ze zkouškové práce odevzdané za účelem uzavření předmětu Dějiny alchymie a chemie, jež je přednášen na Univerzitě Karlově v Praze panem prof. V. Karpenkem. Použijete-li jej jako pramen, prosím citujte: Ferus, M.: Shrnutí dějin evropské alchymie, PřF UK, Praha 2005.

1. Úvod

 

Již od dávných časů lidé stáli v údivu před faktem, že lze přeměnit jednu látku v druhou. Ačkoliv jsme dnes mágův šat vyměnili za bílý plášť a mystická a náboženská dogmata za dogmata, jímž říkáme vědecká, žasneme stále.

 

Zadíváme-li se do minulosti, zjistíme, že znalost kovů a jejich slitin, barev, keramiky, léčiv, skla atd. se počítá na tisíciletí, zatímco stáří oboru, který se de facto výrobou těchto věcí zabývá dnes (z hlediska vědeckého) je jen 210 let. Lidé dávných časů znali praxi, neznali však teorii, řemeslníci se totiž teorií nezabývali, šlo jim o výsledek.

 

Tato práce se bude věnovat přehledu evropské alchymie. Položme si však otázku, co je to alchymie? Je to nauka, která vznikla překrytím technologické praxe lučby a metalurgie teoretickými základy (záměrně nepoužívám termín podložení praxe teorií)? Do jisté míry lze takto alchymii chápat. Někteří tvrdí, že alchymie byla vědou a nebyla odlišná od chemie, druzí, že alchymie byla blud a pavěda. Jak to tak bývá, pravda je někde uprostřed. Dnes se historikové přiklání k definici Sheppardově (1914-1991):

 

 "Alchymie byla umění jak oddělit část vesmíru od existence v čase a dosáhnout zdokonalení této části, což je zlato pro kovy, pro člověka dlouhověkost, potom nesmrtelnost a konečně vykoupení. Zdokonalení hmoty se hledalo působením přípravků (kámen mudrců pro kovy, elixír života pro lidi), zatímco duchovní osvícení plynulo z jisté formy vnitřního odkrytí nebo osvícení."

 

Ačkoliv úspěchy na poli praktickém můžeme sledovat již v Mezopotámii a nejstarší chrámové dílny v Egyptě (tedy z kolébky evropské alchymie) můžeme doložit do r. 3200 př. Kr.,  pakliže se podržíme zmíněné definice, vysledujeme vznik alchymie v Číně. Prvním známým praktikujícím alchymistou světa byl Číňan Cou Jen (asi 350-270 př. Kr.). Podle legend však alchymii přinesli do Číny Fan-Kuang-c´ (Synové Odraženého světla) ze zámoří již 10 000 let př. Kr. Zde tedy hledejme první alchymisty. Další "první vlaštovkou" alchymie byl Wej Po Jang (2.stol. př. Kr.), který je někdy ztotožňován se samotným filosofem a zakladatelem taoismu Lao-c´. V Číně se setkáváme se známými alchymistickými předměty studia, Lékem nesmrtelnosti (kámen mudrců stejně jako v Evropě), živly (měli jich 5 stejně jako v Evropě, ale jiného druhu) a uměle konstruovanou filosofií vzdálenou realitě - taoismem (v Evropě magie, hermetismus, kabalistika a řecká přírodní filosofie).

 Sledujeme zde paralelu vývoje k evropské alchymii: Formulaci začátků u Wej Po Janga (2.stol.př. Kr.) resp. Cou Jena , vrchol snah, mystifikace a symboliky v dílech alchymisty Ke Chunga (3./4.stol.) a projasnění, jasnou laboratorní techniku např. v díle Sun S´-ma (7.stol), zavrhnutí myšlenek transmutace některými učenci a snaha o zdokonalení sebe sama (nalezení vnitřního elixíru), stejně jako přežívání alchymie (ještě dnes se alchymisté věřící v transmutaci najdou a to i v Evropě) jak dokládá např. zápisek Matea Ricciho (16.stol.) z jezuitské misie v Číně: "Všechny tyto trudné záležitosti můžeme uzavřít popisem dvou vskutku fantastických utkvělých představ, s nimiž se setkáváme ve všech patnácti čínských provinciích. Jednou z nich je tvrzení, že ze rtuti a jiných látek lze vyrobit zlato. Druhou pak víra, že pomocí rozličných lektvarů a cvičení lze docílit věčného života." Ještě roku 1917 lze ve zprávě profesora Pekingské univerzity E.V.Cowdryho nalézt, že v Chrámu bílých oblaků byl zabit mnich při destilaci rtuti. Na západě vykolejila alchymii chemie, v Číně se po úpadku alchymie z této nauky exaktní věda nezformovala.

 

Alchymistické snahy můžeme rovněž vysledovat v Indii. Zde však netouží po výrobě zlata, neboť kastovní systém nedovoluje neušlechtilému kovu přejít do vyšší kasty kovu ušlechtilého. Indové se však snažili o nalezení elixíru života. Prvním dílem je Nagardžunova Rasaratnakara z 8. stol. po Kr. V indické alchymii hraje velkou úlohu léčitelství, teoretické základy leží v tantrismu. Vrchol alchymie pokračoval až do r. 1300, pak opět začala upadat. O indické snaze prodloužit si život nám podává svědectví Marco Polo (1254-1324):

 

"Jogíni, kteří žijí 150 či 200 let (...) požívají velice zvláštní nápoj vyráběný ze směsi rtuti a síry. Ten pijí dvakrát měsíčně. Tvrdí, že tento lektvar jim dává dlouhý život a pijí jej od nejranějšího dětství."

 

Ačkoliv lze vysledovat podobnosti mezi dějinami alchymie Evropy a Číny (resp. Indie), evropská alchymie vycházela z jiných základů. U kolébky evropské alchymie stály Egypt a Řecko. Podle legend do Egypta Umění (jak je alchymie nazývána) spolu se základy civilizace přinesla Horova družina, údajně odněkud ze zámoří. Opět zde můžeme vysledovat paralelu s Čínou. Někteří autoři vysvětlují tyto podobnostmi po svém: Po zkáze Atlantidy se obyvatelé rozutekli do světa a své umění a vědu odnesli s sebou. Stejné (atlantiďanské) teoretické základy pak vytvořily podobná učení. Nyní se však pohybujeme v rovině přinejmenším spekulativní. Spíše jde o to, že starověký svět byl propojen (např. obchodními cestami) mnohem více, než  by se zdálo a informace o filosofiích alespoň "prosakovaly" z jednoho konce světa na druhý (přímé doklady o spojení čínské alchymie se světem chybí). Čína však třímá prvenství: Teorie elementů Wu sing je zde kladena do 12.-10. stol. př. Kr. (kniha Šu-Ťing), kdežto snaha o formulaci teorie elementů v Řecku počíná Thaletem (7.stol.př.Kr.) a končí Empedoklem (5.stol.př.Kr.)[1].

 

Nyní se vydejme po stopách evropské alchymie.

 

2. Základy evropské alchymie

2.1. Co je alchymie?

 

V úvodu jsme si pokusili Sheppardovou definicí odpovědět na otázku, co byla alchymie. Definice přesně vymezuje tento pojem. Alchymii lze chápat jako nauku, nikoliv vědu v moderním slova smyslu, jejímž cílem je transmutovat kovy, vyrobit lék nesmrtelnosti a zušlechtit lidského ducha tak, aby byl s to přijít na kloub podstatě světa. Stejně jako astrologie určuje běh světa z pohybu těles nebeských, alchymie studuje běh světa z hlediska proměn hmoty při chemické reakci[2].

Alchymistům je nutno z dnešního pohledu vytknout lpění na neověřených dogmatech, násilné aplikování skutečnosti na tato dogmata, nedostatek empirie a zavírání očí před skutečnostmi, které by mohly základy jejich učení vyvrátit.

Rád bych zdůraznil, že myšlenka transmutace chemickou cestou byla mýlkou, která nezaslouží výsměch, neboť není z hlediska stupně tehdejšího poznání neopodstatněná. Neomluvitelná je snaha za každou cenu dokázat, že transmutaci lze provést, místo toho, aby se alchymisté snažili dokázat, jestli transmutaci lze provést.

Z pohledu dnešní vědy tak nelze alchymii chápat jako vědu v moderním slova smyslu, ale spíše jako podivuhodnou směs překroucené řecké filosofie, egyptské magie, mystiky a tehdejších znalostí protochemických.

 

Nyní si utřídíme některá fakta týkající se alchymie:

 

Jaká je etymologie slova alchymie? Půjdeme-li retrospektivně, pak základem různých variací tohoto slova, alchimie, alchemie, alkimie je arabský výraz kímijá opatřený určitým členem al, tedy al-kímijá. Výraz al-chymie se objevuje v katalogu Kitáb al-Fihrist od an-Nadíma (10.stol.). Zpočátku však nebyl tento výraz příliš užíván. Alchymie byla nazývána Ars nova (nové umění), v arabském světě Velkým uměním či jen Uměním. Arabové tento výraz patrně (podle názoru moderních historiků) převzali ze složeného slova chémeia pocházejícího z řeckého cheó (lít, slévat) a egyptského kem(et) (psáno k-m-t,. neboť Egypťané nepsali samohlásky) znamenajícího černý.

 

Původ slova alchymie dobře odráží i samotnou cestu, kterou se Umění vydalo do Evropy. Spojením dovedností metalurgů, znalosti lučby, řecké přírodní filosofie, hermetiky, magie, egyptských znalostí a magické praxe, mýtů a legend vznikla zmíněná nauka v kulturním víru starověké Alexandrie, kterou roku 331 př. Kr. založil Alexandr Makedonský (356-323 př. Kr.). Z kulturního střetu egyptské a řecké civilizace se zrodila alchymie. Alexandrie byla v tomto věku centrem vzdělanosti, Ptolemaios I. (304-284 př. Kr.) zde založil velkolepou Alexandrijskou knihovnu a za jeho vlády se rovněž stala hlavním městem Egypta. Bohužel knihovna válkami (Caesar, Arabové) vzala za své.

Zobrazte si schéma pouti této vědy.

 Při dobývání Egypta Araby roku 643 po Kr. padla i Alexandrie. Došlo k   přepisování děl do arabštiny a přejímání vzdělanosti egyptské, řecké a římské.  Arabské tažení zarazil až Karel Martell u Poitiers roku 732.

Nárazové pásmo mezi křesťanskou a islámskou civilizací se pak stalo otevřeným kanálem, kterým proudily alchymistické spisy, jež s nadšením hltala k antice se vracející renesanční Evropa.

Překlady význačných (nejen alchymistických) děl zprostředkovali do arabštiny již v průběhu 5. stol syrští Nestoriáni (křesťané) v Nisbis a Edesse, harránští Sabejci (pohané), centrem též byla akademie v Gundišápúnu v západní Persii a Alexandrie. Do latiny překládala  Toledská škola arcibiskupa Raimunda (Toledo dobyto roku 1085 Alfonsem VI) a jedním z center se stala i Kordova.

"Běda! Nejtalentovanější křesťanští mladíci znají jen literaturu Arabů! Náruživě hltají arabské knihy, ze kterých s vynaložením obrovských nákladů sestavují rozsáhlé knihovny a na všechny strany rozhlašují, že tato literatura je hodna obdivu!", lál katolický biskup v Kordově. První známá zmínka o alchymistickém počínání na západě je z roku 1050 v kronice Adame de Brême a uvádí podvodnou transmutaci provedenou pro hamburského arcibiskupa židem Paulem z Byzancie. Alchymii podle některých pramenů uvedl na širokou scénu roku 1144 Robert z Chesteru ve své knize Liber de compositione alchemiae (Kniha a podstatě alchymie), kde tuto nauku nazývá Ars nova (Nové umění).

 

Budeme-li studovat alchymistickou literaturu a myšlení, zjistíme, že se zde opakují charakteristické poznatky, motivy, symbolika a dogmata. Jak by také ne. Základem porozumění nauce je hlavně studium starých spisů. Alchymisté si mysleli, že jejich předchůdci, velcí filosofové a badatelé, znali tajemství transmutace (vycházeli přitom z neověřeného faktu, že transmutace chemickou cestou je možná) a je nutné pouze toto tajemství v symbolice starých textů odhalit. Tak praví doxografický spis Turba philosophorum[3], kdy v 11. kapitole mluví Parmenides: "Proto znovu a znovu bádejte v knihách, tak poznáte přirozenost pravdy."

Johann Wolfgang von Goethe (1742-1832)  o tomto napsal: "...je to jako ustavičné vyzvánění zvonů, jež přivádí člověka spíše k šílenství, než-li ke zbožnosti!"  

Prvním alchymistickým spisem, který spojoval teorii, alegorii a praxi, je na západě Kniha kamenců a solí (De salibus et alubis) od Pseudo-Rhazese. Zde se setkáváme se (pro alchymii tolik typickým) směšováním přírodní spekulativní filosofie a praktického pozorování.

 

Středověcí myslitelé si nedovedli poradit, kam alchymii v tehdejším systému věd zařadit. Nové umění se tak ocitlo v šuplíku spolu s astrologií (Liber de naturis inferiorum et superiorum od Daniela z Morley (1140-1210), nebo po vzoru arabského systému dělení věd mezi nauky přírodní (De divisione philosophiae od Dominica Gundissalina (12.stol.).  Důležité bylo, že si mezi středověkými učenci našla alchymie oblibu a byla rovněž již v průběhu 12. a 13. stol podrobena v disputacích kritice. Vidina snadné výroby zlata patrně zmátla i ryze křesťanské učence, takže proti této vědě neměla zpočátku nic ani církev (která samozřejmě nebyla tolik svatá, jak vypadala navenek a hromadila ohromné bohatství a moc). Spájení křesťanství a alchymie  dokládá názor Gebera Latina (13/14.stol.[4]): "Díky svému intelektu je člověk schopen vyrobit vše kromě života a duše. Toto Umění jej však nestaví do role stvořitele, působí pouze jako hybatel a řídící činitel."  Samotný papež Jan XXII, který vydal roku 1317 bulu Spondet quas non exhibent, namířenou zejména proti penězokazcům, napodobovatelům zlata ale i proti alchymistům (Svatý Otec spojil tyto "profese" do jedné), byl po své smrti podezřelý, že alchymii sám praktikoval, neboť jeho majetek čítal ohromné množství zlata. Velmi se alchymie rozšířila mezi Dominikány a Františkány. Je však pravdou, že v pozdějších letech nezaujímala církev k alchymii kladný postoj a vyšší klér nevnímal alchymii mezi příslušníky svatých řádů jako něco pozitivního. Přesto se v knize Puech aller verpoten Kunst (Kniha zakázaných umění) od Johanna Hartlieba alchymie neobjevuje!

 

Jaké jsou základy alchymistického učení?

 

 

2.2. Základy alchymistického učení

 

 

Alchymie vycházela z víceméně pevně zakotvených představ a pouček. Za pilíře této nauky můžeme uvažovat tyto:

 

1.        Představa 7 existujících kovů - Alchymisté si představovali, že existuje pouze 7 kovů, tedy stejně, jako bylo tehdy známo planet, tato myšlenka s objevila již v Mezopotámii. Kovy mají pod vlivem planet vznikat. S teorií zrání kovů v zemi od neušlechtilých až po ušlechtilé (tedy samovolné transmutace) přišel podle některých pramenů Aristoteles (384-322 př. Kr.), avšak tato myšlenka je patrně  mnohem starší a sahá až ke kultu bohyně Matky-Země. Aristoteles také tvrdil, že neušlechtilé kovy obsahují jako nečistotu element zemi, Džábir (721-815) pak přidal svou teorii, že pod vlivem planet se slučují za vzniku kovu rtuť a síra. Jsou-li tyto principy málo čisté, vznikne neušlechtilý kov. Alchymisté tedy za kov nepovažovali např. zinek (používaný od dob starověkého Řecka v podobě slitin, mosazi, izolován v Evropě r.1695), bismut (v průběhu 15.stol. ze sloučeniny BiCl3 bílé barvy, název weisse Masse => Weissmuth) a ani antimon (znám již od starověku). Podle toho lze pak považovat za kovy jen zlato, stříbro, měď, železo, cín, olovo a rtuť. Těmto kovům přiřadil planety v pozdějším ustáleném pořadí Stephanos Alexandrijský (7.stol.).

2.        Základní teorie stavby hmoty - Alchymisté vycházeli z teoretických základů, které umožňovaly transmutaci. Převzaty a rozpracovány byly hlavně tři hlavní teorie: Teorie čtyř elementů, teorie rtuti a síry a teorie tria prima. Teorie elementů vycházela z řecké přírodní filosofie, především z představ Aristotela ze Stageiry (384-322 př. Kr.). Podle této teorie je základem hmoty primární materie, která má 4 základní kvality: horko, chlad, sucho a vlhko. Spojením vždy dvou těchto kvalit vznikají elementy: oheň, voda, země a vzduch. Vyměníme-li např. horkost za chlad, vznikne živel země. Elementy v těchto představách však nejsou opravdovou materií (ohněm, vodou, vzduchem), ale odrážejí vlastnosti látek. Voda je chápána jako princip tekutosti, tedy ji obsahují tekutiny, nebo látky za jistých okolností tekuté (roztavené kovy). Možnost přechodu jednoho elementu v druhý změnou jedné kvality byla v teorii připuštěna. Tento fakt byl tedy zdůvodněním možnosti transmutace. Teorie rtuti a síry vznikla v arabských zemích. Její autorství se připisuje sporné osobnosti  Džábirově (snad 8.stol.). Vychází se zde z teorie Aristotela - Voda dává zrod vodním výparům a země výparům zemitým. Sloučením vzniká rtuť a síra, ty se pak spojí za vzniku kovu. Opět zde narážíme na problém odlišení reálných látek (oheň, voda, země, vzduch) a elementů (principy). Sloučením rtuti a síry vzniká černý sulfid rtuťnatý, nebo rudý sulfid rtuťnatý (rumělka), nikoliv kov, což tak řečený Džábir dobře věděl. Tedy alchymisté odlišili skutečnou síru od své teoretické síry tak, že jí přiřkli název "síra filosofická" (resp. obdobně "filosofická rtuť"). Pakliže síru náležitě vyčistíme a to samé provedeme se rtutí (destilace) a sloučíme je, vznikne zlato. Z teorie rtuti a síry vychází i myšlenka tria prima. Je připsána Paracelsovi, ale ve skutečnosti vychází z úvah Rhazesových (9/10.stol.). Vzchází z pozorování dějů při metalurgickém procesu. Tria prima jsou podle této teorie rtuť (kov je při roztavení kapalný), síra (při tepelném zpracování sulfidických rud vznikají štiplavé dýmy) a sůl (struska).

3.        Transmutace - Snažení alchymistů, mající za cíl mj. transmutaci, nazývali tito lidé Opus magnum (Velké dílo). Hlavní myšlenky teorie transmutace lze  shrnout takto: Kovy dozrávají v zemi a úkolem alchymisty je tento proces pouze urychlit, tedy provést transmutaci a spojit (symbolika koitu v pozdním středověku) co nejčistší rtuť (přečištěnou destilací) a síru ve správném čase (signatura planet) pod vlivem magických sil a ve správném poměru za vzniku zlata, nebo rozbít hmotu na elementy a přenést je vhodným způsobem ve správném poměru na kov tzv. projekcí, případně působit na neušlechtilý kov kamenem mudrců, vše roztavit a počkat, až směs "vykvasí" na zlato. V myšlenkách alchymistů tak vlastně probíhá uzdravení nemocného kovu lékem (filosofickým kamenem). V návodech alchymistů se často objevuje symbolika usmrcení a znovuoživení kovu, hmota tedy dostává atributy života. Již v díle Zósima (3/4.stol. př. Kr.) přichází symbolika usmrcení kovu, jeho rozdělení a následného smíšení za vzniku zlata (tedy zdokonalení skrze smrt). Směs by se měla postupně během transmutace zbarvovat rozličnými barvami (alchymista shlédne tzv. paví ocas), zejména černou, bílou, žlutou a červenou (návody Marie Židovky z 1.stol.). Tyto základní postupy jsou společné prakticky všem "návodům" na transmutaci. Je důležité si uvědomit, že přesný reprodukovatelný návod na transmutaci kovu neexistoval, protože alchymisté vše tajili a halili do hávu symbolů. Zmíněné postupy odrážejí pouze principy provedení, nikoliv přesné návody na transmutaci tak, jak ji alchymisté měli provádět. Myšlenky transmutace reflektují názory na stavbu hmoty (výše).

4.        Symbolika - Alchymistická symbolika se rozvinula v místy umělecky velice cennou oblast. Ačkoliv kunsthistorik může být při prohlížení některých spisů v sedmém nebi, historikům vědy a chemikům je tato skutečnosti spíše na obtíž. Snaha psát nejasně s využitím symbolů (alegorií, narážek apod.) měla za cíl neprozradit nepovolaným lidem to, co chtěli alchymisté uchovat jen pro zasvěcené (mistry a adepty). Bohužel význam mnohého spláchl proud času, a tak se dnes obtížně dobíráme významu některých textů (ačkoliv je známo mnohé). Část alchymistické symboliky pak vychází z filosofických, náboženských a okultních symbolů (Úroboros), astrologie (symboly planet pro kovy) a symboliky barev (postupná změna barev látky při transmutaci). Při pohledu na symboliku alchymie dobře vyplyne na povrch pro starověk typické směšování filosofie, vědy a umění do jednoho jediného celku. Zajímavá je relace mezi alchymistickými symboly a představami (sny), např. letícího ptáka, smrti (rozsekání člověka v dílech Zósima coby usmrcení materie a její opětovné složení v ušlechtilejší látku, tj. zlato). Toho si všimnul švýcarský psychiatr Carl Gustav Jung (1875-1961), který o této skutečnosti napsal rozsáhlá pojednání.

5.        Řemeslo a lučba - Znalosti lučební a metalurgické stály u zrodu alchymie. Historie lidstva je mnohem delší, než-li dochované písemné prameny, takže se jen obtížně dozvídáme, co všechno naši předkové ovládali a dokázali. Druhou skutečností je utajování návodů před konkurencí a práce v chrámových dílnách (Egypt) uzavřených před světem. Tak došlo k mnohokrát k zapomenutí a znovuobjevení různých technologií a postupů. Rozepisování se o dovednostech starověkých civilizací (nebo i pralidí) by vystačilo na další takovouto práci, takže si jen v krátkosti udělejme exkurz do alchymistické laboratoře. Alchymisté původně používali mnohé vybavení, které si odnesli z kuchyně (hrnce, nádobky). Ačkoliv první primitivní destilační aparatury můžeme vysledovat v Mezopotámii, složitější aparatury popsala ve svých knihách "matka laboratorní techniky" Marie Židovka (asi 1.stol. po Kr.), údajně sestra Mojžíše (asi 13.stol. př. Kr), ztotožňována též s princeznou ze Sáby . Její díla se nezachovala v originále. Nacházíme zde popisy mnoha laboratorních technik a zařízení. Nádoba podobná hrnci se nazývala kolba, sloužila k vaření. Místo víka bylo možno usadit helm (alembik). Ten mohl být otevřený se zobcovým nástavcem (alembicus rostratus), nebo uzavřený sloužící k ochlazování par (zpětná destilace - alembicus caecus). Destilát byl jímán do receptacula, tedy obdoby dnešní předlohy. Marie Židovka šla dále a popsala tzv. dibikos (resp. i tribikos), který měl dva (resp. tři) zobce umístěné nad sebou, takže bylo možno jímat i jednotlivé frakce. Hrnec s alembikem nahrazovala křivule (Hermův roh, retorta). Zahřívání se  provádělo podle teploty, jaké chtěli alchymisté dosáhnout. Setkáváme se tedy s křivulemi vloženými do tlejícího hnoje, položenými na slunci (později byly paprsky soustředěny i čočkou), vloženými do vodní lázně (popsána Marií - balneum marinae), v parní lázni, pískové lázni, na přímém ohni či žhavých uhlících. K zahřívání sloužila pec zvaná athanor. Absence teploměru vyžadovala určení způsobu zahřívání v návodech. Spoje se zamazávaly tmelem, lutovaly (např. luto sapiens, bláto moudrosti z hlíny, otrub a vajec). Pokud chtěli alchymisté docílit reakcí par s pevnou látkou, možná použily tzv. kerotakis (neví se přesně, jestli kerotakis sloužil zrovna k tomuto účelu). Každá alchymistická operace měla své astrologické znamení. Zajímavý sumář návodů na falšování drahých kovů i výrobu chemikálií rovněž podává ve svých dílech alchymista Ból z Mendéty (3.stol.př. Kr.) či pozdní spis papyrus Leiden X (3.stol.), který ovšem vychází ze starších děl, takže díky němu máme představu o dovednostech starověkých mistrů. V alchymistických laboratořích Evropy pak nechyběly ani oltáře a předměty okultního významu. Co se týká chemikálií, znali alchymisté mnohé dnes běžně používané chemikálie. Některé bylo možné získat v přírodě, jiné si vyráběli sami. Zajímavý seznam můžeme najít například v díle Rházesově Kitáb ar-Asrár (Kniha tajemství), která poskytuje kromě jiného jakési alchymistické know-how. Z žíravin zpočátku používali zejména louh sodný a kyselinu octovou. Později se přidala i kyselina chlorovodíková (nazývána duch soli), kyselina sírová (duch vitriolu), kyselina dusičná (silná voda) a lučavka královská.

6.        Smaragdová deska a představy alchymistů o světě - Smaragdová deska je dávno ztracenou "biblí" alchymie. Podle mínění historiků se patrně jednalo o tabulku ze zeleného skla (nikoliv smaragdu). Zmínku o tomto textu můžeme najít např. u Džábira (721-815), zřejmě se však jedná o dílo starší, patrně pocházející z helénistického Řecka. Podle tradice má být autorem sám Hermes Trismegistos, zakladatel alchymie (viz níže). Provedeme-li výklad tohoto textu (dole[5] překlad od Bavora ml. Rodovského z Hustiřan z r.1591), narazíme na typickou alchymistickou filosofii: Myšlenka spojení mikrosvěta s makrosvětem ("...co je zespod, jest jako to, co jest nahoře..,") a vůbec celkového spojení světa do jednoho fungujícího celku podle výroku "hen to pan" (všechno je jedno, resp. všechno je v jednotě). Z této filosofie vychází i dnešní hermetika a výrok "hen to pan" je zároveň názvem jedné ze sedmnácti knih Corpus hermeticum. V tomto díle přisuzovaném rovněž Hermu Trismegistovi (přídomek se objevuje již od 2.stol. př. Kr.), můžeme vysledovat spojení teozofických myšlenek též důležitých pro alchymii - osvobození ducha poznáním (vycházející z gnosticismu), pouť duše hvězdnými sférami (Platón) a vtělení jednoho boha v mnoha emanacích (Egypt). O alchymii však v Corpu nepadá ani slovo. Teorie elementů je zmíněna ve výroku "Nesl to vítr v břiše...." a rovněž zmiňuje astrologické relace: "Otcem jeho jest Slunce, matka Měsíc." coby narážku na zlato a stříbro (mužský a ženský princip, rtuť a síru a jejich koitus).  Objevuje se rovněž myšlenka transmutace "Mocnost jeho jest dokonalá, bude-li obrácena do země, oddělíš zemi od vohně, subtylné od hrubého..." a "..jakž jsem řekl o připravení slunce.", teorie vzájemného ovlivňování věcí, propojení světa v harmonii "Stupuje od země od nebes a zase dolů zstupuje. Obejmeš moc věcí svrchních i spodních.", a myšlenka zušlechtění ducha alchymistickým procesem ("Protož odejdi od tebe všeliké zatemnění."). Agricola o Smaragdové desce napsal: "Jest sama tak temna, že čtou ji třebas tisícové, aniž porozuměl jediný."

7.        Zakladatel alchymie je podle mínění alchymistů řecký bůh Hermes (posel bohů zobrazovaný s berlou caduceus), ztotožňovaný se staroegyptským Thotem, zobrazovaným jako pták ibis, synem boha slunce Re. I zde můžeme sledovat spájení egyptské a řecké látky při vzniku alchymie. Je mu přisuzováno autorství již zmíněné Smaragdové desky a Corpu hermeticum. Hermes byl údajně nalezen v hrobě se Smaragdovou tabulí na prsou. O zásluhy na položení základního kamene alchymie se však kromě Herma hlásí také Mojžíš (neboť dokázal "zničit" ("usmrtit") zlato v podobě zlatého býčka (Bible, Exodus - kap. 32., verš 20.) či Túbal-kain, neb jak praví Bible (Genesis - kap. 4., verš 22.): "Také Sila porodila, a to Túbal-kaina, mistra všech řemeslníků obrábějících měď a železo." Odborníci řadí nejstarší části Pentateuchu do 10.-6.stol. př. Kr. Je pochopitelné, že v křesťanském světě došlo ke snaze hledat kořeny alchymie v prostředí biblickém, nikoliv pohanské mytologii Řecka a Egypta a v prvních chvílích dokonce k odmítavému postoji k hermetické tradici (odmítnuta již biskupem a teologem Augustinem (354-430). Význam Hermův v prostředí evropském vzrostl až během renesance ve 12.stol.

 

 

2.3. Alchymie Helénismu

 

Jak již bylo napsáno výše, při hledání základů alchymie Evropy se musíme vydat do helénistického Egypta. V učeném prostředí Alexandrie došlo ke spojení magie, filosofie, metalurgie a lučebního umění Egypťanů a Řeků (viz výše)[6] a skutečnému kulturnímu kvasu, ze kterého se zrodila alchymie. Budeme-li respektovat historické prameny, jsme nuceni označit za prvního známého alchymistu Bóla z Mendéty (320-250př. Kr). V jeho dílech později přepsaných jako Mappae clavicula (jakýsi chemický receptář, nejstarší verze z 9.stol., přepracováváno do 12.stol.), z nichž čerpá i Pseudo-Démokritos ve spise Fysika kai mystika, nacházíme v té době již patrně klasické návody na falšování drahých kovů, první zmínku o kameni mudrců, základní komponenty alchymie (animismus, mýtus, přírodní filosofii a praxi). V prostředí alchymie helénismu musíme rovněž zmínit Kleopatru[7] (asi 1.stol.po Kr), jež ve svých spisech popsala kosmetiku, jedy, zabývala se mírami a váhami a přišla s myšlenkou "usmrcení kovu", stejně jako Marii Židovku, popisující laboratorní techniku, o níž bylo psáno výše, ale také jeden z klasických návodů na výrobu zlata (poslední stupně procesu vyžadují nespecifikované chemikálie, takže je samozřejmě nemožné jej odzkoušet). Obě alchymistky patrně patřily ke stejné alexandrijské alchymistické škole. Postupně se dostáváme k mystifikaci a alegoriím. Vrcholem jsou díla Zósima z Panopole (3./4.stol. po Kr.). Kromě zajímavých znalostí protochemických (výroba kyslíku z Fe2O3 a příprava kyseliny sírové, PbO2 a snad i kovového arsenu) píše ve svých spisech o kameni mudrců a alegorizuje alchymistický proces formou morbidního vyprávění svého snu, v němž je kněz svatyně Ión usmrcen rozsekáním, spálen (symbolika zničení kovu, usmrcení). Tělo (kov) se pak proměňuje v sedmi stupních až dosáhne dokonalosti (zlato). Bohužel řada spisů byla zničena jednak při válečných taženích (Alexandrijská knihovna) a jednak cílenou likvidací. Nechme z hlubin času promluvit Jana z Antiochie o událostech z konce 3.stol.:

 

"Kvůli povstání Diocletianus tvrdě a krutě stíhal Egypťany a když nalezl knihy psané jejich předky o "chemii" zlata a stříbra, spálil je, aby se Egypťanům skrze toto Umění nedostalo majetku a aby pak povzbuzeni tímto v budoucnu nepovstali proti Římanům."

 

Naštěstí se nepodařilo alchymii vymýtit. Ještě ve 5.stol. popisuje mnohé alchymistické postupy, přístroje a myšlenky filosofů Olympiodóros.  Přesto můžeme pozorovat úpadek této nauky a nulový příliv nových myšlenek.

 

Alchymii však znovu resuscitovali Arabové.


 

 

2.4. Alchymie Arabů

 

Komentovaný katalog knih Kitáb al-Fihrist (987, autor an-Nadím) uvádí jako prvního alchymistu údajně Ummajovského prince Chálida ibn Jazída (asi 660-704), kterého měl učit přímo žák Stephana Alexandrijského. Podle některých pramenů tak vysledujeme přímou cestu od řecké alchymie. Díky tomu, že Arabové měli na co navázat, nastal rychlý rozvoj této nauky. Dalším velkým alchymistou byl Džábir ibn Hajján ibn Abdalláh al-Kúfí al-Azdí as-Súfí (asi 721-815). Historici se přou o to, zda vůbec tento člověk existoval. Je možné, že se jednalo o název školy (podobně jako u Shakespeara). Avšak historik Abú Sulejmán as-Sidžistáný (zemřel 981) píše:

 

"Al-Hasan ibn an-Nakid al-Mausílí byl mým přítelem a právě on sepsal ty knihy a jako autora uvedl Džábira ibn-Hajjána. Rozšířil je mezi lidmi, kteří jsou nadšeni pro umění alchymie a vydělal tak slušnou sumu peněz."

 

Ať již Džábir byl, nebo nebyl historickou osobností, jeho díla přepsaná jako Corpus Gabirianum (8-10.stol) přináší chemii léčiv, myšlenky uzdravování nemocných kovů (ve zlato) pomocí léku, který nazval al-ixír (znamená "podstata", z něj vzniklo slovo elixír), teorii vzniku kovů ze rtuti a síry (viz základy alchymie), číselné mystiky, destilace (i živočišných a rostlinných látek) a vůbec celkově popisuje všechny stěžejní myšlenky alchymie. Nesprávně je mu připisován jeden z nejznámějších alchymistických spisů středověku Summa perfectionis magisterii (Suma dokonalého mistrovství, 13.stol) od autora nazývaného Geber Latinus, který z Džábirových textů čerpal (také čerpal z Rházese). Vynikající osobnost arabské vědy Abú Bakr Muhammad ibn Zakaríja ar-Rází (lat. Rhazes, asi 866-902) o možnostech transmutace nepochyboval. Přesto tento lékař a encyklopedista položil pro dalších 700let základy pro dělení látek: "Co se týče látek, existují tři třídy: živočišné, rostlinné a zemité. Zemité látky se dělí do šesti skupin: duchové, těla, kameny, vitrioly, boraxy a soli."  Kromě toho se také vrátil k Démokritově myšlence, že látky jsou tvořeny z malých částeček (Kniha tajemství, Kitáb ar-Asrár), objevil antiseptické účinky ethanolu, připravil zředěnou kyselinu chlorovodíkovou a používal preparátů rtuti jako projímadla (zváno album Rhasa). Za alchymistu byl mylně považován lékař a encyklopedista Abú ´Alí al-Husajn ibn ´Abdalláh ibn Sína (lat. Avicenna, 980-1037), který ve své době tvrdě kritizoval alchymisty a jejich snahy o transmutaci. Jeho hlavním dílem je Qánún (Canon medicinae), pro nás je spíše důležitá stať později latiníky nazvaná Sciant artifices (Alchymisté by měli vědět), kde v díle Kitáb aš-Šífá (Kniha uzdravení, míněno z nevědomosti) láteří nad jejich pochybným uměním: "Nepopírám, že je možné dosáhnout tak dokonalé imitace, že jí lze ošálit i nejchytřejší lidi, ale možnost transmutace jsem si nikdy představit nedovedl." Je však třeba zdůraznit, že z našeho hlediska se jednalo jen o opačnou filosofii, nikoliv pokrokovou  myšlenku podpořenou jednoznačnými důkazy. Stejně jako v Řecku i Číně se arabská alchymie postupně odchyluje od praxe (neproveditelnost transmutace) k duchovnu, alegorii a šifrám - například v dílech Abú ´Abdalláha Muhammada ibn Umaila at-Tamímího (900-960), později přeloženého jako Tabula chemica. Z ní vychází i Maier ve své Atalantě fugiens (viz). Je zajímavé, jak se alchymisté snažili ignorovat některé osobnosti a skutečnosti si vykládali tak, jak se jim to hodilo. Například Tamímí ignoruje Rhazese. Rovněž Avicennu vzali alchymisté za svého a před jeho názory o nemožnosti transmutace zavírali oči.

 

Přes překladatelské školy (např. Toledo , Kordova) se nyní spolu s alchymií přenesme na Starý kontinent.

3. Alchymie Evropy

 

Posledním císařem Římské říše se stal Romulus Augustulus. Ten byl sesazen roku 476 vrchním velitelem římského vojska Odoakarem. V tuto chvíli začíná podle historiků středověk. Arabové pak poskytli Evropanům svou i antickou vzdělanost. O arabské prameny se opírá již Gerbert z Aurillacu (950-1003), který jako první používal arabské číslice. Až ve 12.stol. došlo k vlně asimilace arabské kultury, se kterou pronikla do Evropy i alchymie.

Prvním dílem o alchymii přeloženým do latiny se stal spisek Testament, jehož autorem byl poustevník a alchymista Morien (7.stol.) a překladatelem již zmíněný Robert z Chesteru, autor Knihy o podstatě alchymie z r.1144.  Podrobný popis alchymie poskytl rovněž Vincent Beauvais (1190-1264) v knize Speculum maius.  Široké přejímání arabských textů nastává hlavně ve století 13. Již tehdy (od pol. 13.stol.) se o alchymii hodně diskutovalo. Vědci té doby znali názor Avicennův, že alchymie je bludem a našli se odpůrci i příznivci.

Učenci středověku zpočátku hlavně studovali cizí prameny a někdy slepě sledovali autority jako např. Aristotela. Jak pravil Bernard z Chartres: "Vědci 12.stol. jsou jako trpaslíci na ramenech obrů, Řeků a Arabů, jen díky tomu dohlédnou dále, než jejich předchůdci." Praktická věda byla zatím v plenkách.

V době 13. věku přichází pravý zlatý věk alchymie. Prvním, kdo se v Evropě v tomto směru pokusil o vlastní činnost, byl Albertus Magnus (1193-1280), Němec přezdívaný Doctor Universalis. Sledoval metalurgický proces v dílnách a usoudil, že transmutace je možná, avšak obtížně uskutečnitelná. Doctor Mirabilis, Roger Bacon (1210-1292), pak dokonce ustanovil v díle Opus tertium (1266) alchymii základem přírodní filosofie. Rozdělil tuto nauku na alchymii spekulativní (teoretickou o podstatě světa a látek) a praktickou (zabývající se lučbou, výrobou elixírů a transmutací). Vnímal tedy alchymii jako užitou vědu s teorií i praxí a experiment označil za alfu a omegu vědění: "sine experientia nihil sufficienter sciri potest" neboli "bez zkušenosti prověřené experimentem se nelze dobrat spolehlivého vědění." V době důvěry v autority se jednalo o velký pokrok. Za přirozenou součást bádání rovněž označil pokus katalánský teolog a lékař Arnald z Villanovy (1235-1311). Nebyl však alchymistou. Jeho jméno použil pro své alchymistické spisy Pseudo-Arnald. Proti stanovisku Baconovu se staví učenec zvaný Doctor Iluminatus, Ramón Lull (1232-1316), který alchymii nepřál. Jménem Lull si ovšem posloužil alchymista Pseudo-Lull, a tak i jeho vzali alchymisté za svého. Oproti tomu knihkupec Nicolas Flamell (1330-1418) údajně provedl transmutaci na základě nesrozumitelné knihy, kterou zakoupil. Po 21 letech neúspěšného bádání mu ji měl vyložit Žid Candra, tak Flamell přišel k Velkému Umění.

Zajímavou osobou těchto časů je Geber Latinus (13/14. stol.). Někteří vědci soudí, že jednalo o Paula de Tarento. Nové poznatky však naznačují, že původní Geber Latinus napsal jen ranný spis Summa perfectionis magisterii (Suma opravdového mistrovství) a ostatní mají jiného autora. Celý soubor tohoto díla je označován jako Korpus Pseudo-Geberův. Do díla jsou zapracovány materiály arabského alchymisty Džabira (721-815) z Corpus Gabirianum. Autor je významný zejména tím, že protežuje cestu experimentální práce a oprašuje pro Evropu korpuskulární teorii. Pracuje jak s teorií živlovou, tak s teorií rtuti a síry, kterou dále rozvíjí. Poslechněme si, co soudí o kalcinaci (pražení): "Kalcinace nějaké věci prostřednictvím ohně je proto její proměnou v prach v důsledku odejmutí vlhkosti, kteráž její partes (části, korpuskule) drží pohromadě, korpuskule jednotlivých živlů - per minima a ty pak pevně spojují korpuskule rtuti a síry." O zlatu soudil, že obsahuje čistou rtuť a čistá síra jej pouze tinguje, dodává zbarvení. Důvod velké hustoty kovů hledal v nahuštění částic na sebe, za důvod těkavosti označil to, že částice látky jsou velmi malé. Z hlediska moderní vědy se jedná o zajímavý posun ve vnímání světa.

Během 13. a 14.stol. došlo rovněž k objevu silných rozpouštěcích vod (lučavky královské, kyseliny dusičné, data viz Přehled), byl poprvé v Evropě použit střelný prach (bitva u Kresčaku 1346). Rozvoj rovněž zaznamenala laboratorní technika,  zejména destilace (Taddeo Aldevotti /1223-1303/ a použití vodního chlazení), ačkoliv destilaci alkoholu z vína ve 12.stol. popisuje již Mappae Clavicula (původně spisy Bólovy[8]).

Jak již bylo zmíněno v úvodní stati, roku 1317 vydává papež bulu, která alchymisty staví do role penězokazů a napodobovatelů zlata. Vyvrcholilo tak napětí mezi alchymisty a církví, dokonce jim hrozila exkomunikace za provádění Umění. Církev alchymii nepřála, "Dcera omylu[9]" však žila dál. Myšlenky alchymie bylo do poloviny 15.stol. možnost rozšiřovat i knihtiskem, takže vcelku levně mezi širší veřejnost.

 

Roku 1492 středověk skončil objevením Ameriky. Do alchymie se postupně vkrádala symbolika a magie, takže slibně nastartovaná dráha metody experimentální, jež byla s to vyvrátit myšlenku transmutace chemickou cestou a přehodit výhybku této nauky, vzala za své. Ztělesněním rostoucího vlivu mystiky je v této době Cornelius Agrippa (1486-1535), autor klasického díla magie - De occulta philosophia (1531, Okultní filosofie), které slučuje křesťanství s okultní látkou. O proslulém mágovi se v jeho dobách tvrdilo, že dokáže cokoliv proměnit ve zlato, vyvolávat démony a že mince, jimiž platil, se po čase mění v bezcenné tretky. Na smrtelné posteli však Agrippa díla údajně zavrhnul a proklel i svého pomocníka, démona v podobě černého psa. Přesto se našli i badatelé založení praktičtěji.

 

Osobou, kterou bychom mohli nazvat enfant terrible vědy 16.století, byl Philippus Aureolus Theoprastus Paracelsus Bombastus von Hohenheim (1493-1541). Jeho význam pro alchymii tkví hlavně v tom, že je autorem poslední teorie o stavbě hmoty, která se objevila před moderním pojetím atomistiky (Boyle, později Dalton). "Abyste ty věci nyní sami zakusili, začněte u dřeva. Ono samo je tělem, teď ho nechte hořet a to, co hoří, je síra, to, co kouří, je merkuryáš a to, co se proměňuje v popel, je sal." Ustanovil tak teorii síry, rtuti a soli (tria prima). Kromě toho znovu doporučil používání chemických preparátů jako léčiv a úspěšně také léčil. Ačkoliv byl svázán spekulacemi vycházejícími z přírodní magie a k prosazované metodě experimentální nepřidal nutnost přesného měření (narozdíl od svého současníka Agricoly), jeho názory byly pro tu dobu příliš revoluční a rovněž také revolučně propagované (pálil knihy scholastiků). Jeho prudkost se mu patrně vymstila, neboť zemřel v hospodské rvačce. Zmíněný Georgius Agricola (1494-1555) byl vynikající osobností tehdejší vědy. Kromě prosazování empirie a prohlášení, že existuje víc, než-li jen sedm planetárních kovů, proslul dílem De re metallica (O věci kovů) zabývající se tehdejší hutní technologií  a mineralogií. Ačkoliv věřil teorii elementů, v možnosti alchymie nedoufal.

 

Věda jako celek podlehla v 16.stol. značným otřesům (zavedení heliocentrického systému, poznatky v anatomii), které zbortily některá dogmata. Jednou z reakcí byl i silný vliv mystiky, což sledujeme i v alchymii, jak již bylo předznamenáno (viz Agrippa). Přesto v druhé polovině 16.stol. a v 17.stol. dochází opět k nebývalému rozkvětu alchymie. Podle P. Vágnera se o to zasloužila zejména touha věnovat se alchymii coby starému umění v rámci renesančního způsobu života, naděje, že produkty alchymie budou blahodárně působit na zdravotní stav a konečně i touha po zisku. Všeobecný rozkvět vzdělanosti v době renesance pak poskytl nauku v plén.

 

Přesto byla tato doba v očích chemiků něco jako poslední plavba alchymie v plném lesku (ačkoliv myšlenky alchymie bezprecedentně žily dál a dodnes žijí). Alchymisty v tomto čase můžeme zhruba rozdělit na tři skupiny, kterým byla společná alchymistická praxe: Podvodníky, kteří pracují jen pro peníze a provádí falešné transmutace, alchymisty praktiky snažící se transmutaci provést v laboratoři nebo zabývající se chemickou technologií a mystiky.

 

Podívejme se nejprve na směr mystický: Alchymisté-mystici byli ovlivněni spisy okultisty Heinricha Cornelia Agrippy z Nettesheimu (1458-1535). Jejich zástupcem je zejména Michael Maier (1568-1622), autor spisu Atalanta Fugiens (Prchající Atalanta). Autor zde líčí v alegorických obrazech alchymistickou látku a alchymistický proces (některé obrázky a vysvětlení viz Příloha). Vrcholem symboliky té doby je kniha Mutus liber (Mlčící kniha) obsahující jen obrazy. Za mystika je rovněž označován Čech Daniel Stolcius (konec.17.stol.). Zvláštním druhem mystiků byli alchymisté mysticizující, spíše podvodníci s dobrým jménem a schopnostmi, jako např. Edward Kelley (1555-1595) a John Dee (1527-1608). Rájem podvodníků a mystiků (stejně jako vědců) byla za vlády Rudolfa II (1552-1612) Praha.

 

Směr praktikujících alchymistů, jež dali vzniknout moderní chemii, reprezentuje Michal Sendivoj (1566-1636), který popsal redoxní reakce mezi kovy a při zkoumání sanytru (který nazval sal centrale) zjistil, že produkt jeho rozkladu podporuje hoření. Zabýval se rovněž přípravou koncentrované kyseliny dusičné. Přesto se své objevy snažil uměle naroubovat na alchymistická dogmata. Napsal pravděpodobně nejvydávanější alchymistický spis Novum lumen chymicum (1604, Nové chemické světlo). Jeho současník Andreas Libavius (1550-1616) je díky systematizaci svého díla označován jako autor první učebnice užité chemie jménem Alchemia (1597). V knize najdeme popisy chemického náčiní. Nesmíme rovněž zapomenout na Lazara Eckera (1528-1594), zakladatele metalurgické analýzy nebo na pokusy Johanna Babptiste van Helmonta (1577-1604), zakladatele chemie plynů. Tento vědec věřil v transmutaci, jejíž možnosti dokazoval na vrbě, která přetváří vodu, půdu a vzduch na dřevo. Přesto nevěřil na Aristotelské živly, neboť dokázal, že vzduch je směsí plynů, nikoliv element. Ani tento fakt nepoložil alchymii na kolena. Zajímavý je spis Currus Triumphalis Antimonii (1608, Triumfální kočár antimonu), který lze označit za první monografii o prvku. Jeho autorem měl být Basil Valentin, benediktýnský mnich, avšak pravděpodobnější je, že knihu sepsal sám její vydavatel Johann Thölde. Kniha je plná pro alchymii té doby typické symboliky.

 

Výčtem těchto osob se postupně dostáváme do společnosti zakladatelů chemie.

4. Od alchymie k moderní chemii

 

Druhá polovina sedmnáctého věku se stává přechodovým obdobím mezi postupy ryze chemickými, jako je empirie a alchymistickým uvažováním o světě. Objevují se rovněž slovníky alchymistických symbolů, které dovolují alespoň učinit krůček k porozumění návodům. Začněme Robertem Boylem (1627-1691). Ačkoliv v mnoha knihách najdeme konstatování, že dílem The Sceptical Chemist (Skeptický chemik) uštědřil alchymii pěkný políček, jeho kritika byla spíše namířena proti teorii živlů (stejné tvrdil Helmont desetiletí před ním). Boyle, ač vynikající experimentátor, věřil v transmutaci a považoval za transmutaci obyčejné chemické reakce (vybíral si ty, které po proběhnutí několika kroků poskytnou reaktanty). Svá díla navíc halil do hávu šifer, místo aby poskytl výsledky bádání široké učené obci. V 17.stol. opět přichází alchymisté s novými, lepšími postupy pro výrobu chemikálií, jako např. Johann Rudolph Glauber (1604-1668). Kolem r.1667 došlo k objevu fosforu alchymistou Henningem Brandem. Brand ještě v tomto roce uvažoval o tom, že připravil čistý živel oheň! Teorie živlů byla úplně zamítnuta díky pracím Johanna Joachima Bechera (1625-1682), který zároveň v knize Oedipus Chymicus oder Chymischer Rätseldeuter striktně rozdělil alchymii na lučební (kovy), chymickou a alchymickou a oddělil tak alchymii od chymie (předchůdkyně chemie). Tento alchymista dal impuls teorii o látce způsobující hoření, kterou jeho následovník Georg Ernest Stahl (1660-1734) představil jako teorii flogistonu. Zmíněný názor, ačkoliv chybný, vedl ke konci teorie živlů, neboť, jak vidno z předchozího textu, potvrdilo se, že vzduch není element, ale směs plynů a nyní byl zamítnut oheň jako element, neboť k hoření je třeba flogiston. Deflogistonovaná látka je pak popel. V zajetí této teorie zůstali mnozí velcí duchové 18.stol., objevitelé kyslíku Carl Wilhelm Sheele (1742-1786) i Henry Cavendish (1731-1810), který se dokonce domníval, že připravil čistý flogiston (tj.kyslík). Říká se, že posledním alchymistou byl sir Isaac Newton (1642-1727). Ve své laboratoři studoval hlavně sloučeniny antimonu. Je rovněž považován za nejexaktnějšího alchymistu, ačkoliv své recepty rovněž šifroval. Na svou dobu převratné teorie formuloval ve stínu alchymistických myšlenek a alchymistická literatura mu patrně v jeho uvažování pomohla, neboť mít myšlenku a nápad, to je polovina úspěchu. Například barvy skryté v materii, to jest rozklad světla na hranolu - to muselo alchymistu Newtona nadchnout.

Vraťme se ke Cavendishovi: Byl vynikající experimentátor, popsal syntézu vody z prvků, stejně jako jeho současník Antoine Laurent de Lavoisier (1743-1794). Tím byla alchymie symbolicky definitivně zlomena, neboť tato zjištění nevedla jen k zamítnutí vody jako živlu (jak se to povedlo jiným před nimi), ale k celkovému zborcení alchymistického názoru na svět a veškerých teorií s alchymií spojených.

 

Stalo se tak roku 1784.

 

5. Shrnutí

V práci je v rámci úvodu popsáno, jak lze z dnešního hlediska alchymii chápat. Rovněž historie alchymie v Číně a Indii je stručně popsána. V oddílu o základech alchymie je líčeno, čím se tato věda zabývala, objasněna etymologie slova alchymie, kulturně-historické souvislosti, které nauku přivedly do Evropy a diskutováno je zařazení alchymie ve středověku. Dále jsou popsány základní myšlenky, které alchymii charakterizují a uveden je stručný přehled důležitých dat a osobností zakomponovaný do pojednání, které má za cíl podat informace o historii tohoto oboru. Cílem textu má být čtivou formou podané sdělení, které by mělo být základem k hlubšímu studiu zmíněných fakt a souvislostí.

 

Literatura:

Karpenko, V.: Co byla alchymie? Střední Evropa v 16. a 17. století, Chemické listy 92, 894 - 911 (1998)

Haage, B. D.: Středověká alchymie, Vyšehrad, Praha 2001

Karpenko, V.: Alchymie dcera omylu, Práce, Praha 1988

Marshall, P.: Kámen mudrců, BB/Art, Praha 2004

Karpenko, V.; Zýka J.: Prvky očima minulosti, Práce, Praha 1984

Bauer, J.: Ke kořenům novověkého evropského myšlení, Vysoká škola strojní a textilní, Liberec 1991

 

Dále Velký Atlas světových dějin od nakl. Readers Digest Výběr, Rodinná encyklopedie světových dějin od téhož nakladatelství, Ekumenický překlad Bible z r.1991 a Slovník biblické kultury od nakl. EWA Edition a encyklopedie Chemie prvků svazek I. a II. od Greenwooda, N. N. a Earnshawa, A.:


I. Zobrazte si časovou osu.

II. Zobrazte si časovou osu

 


[1] Podle některých autorů se obě teorie živlů (Čína a Řecko) objevily současně.

[2] Haage, B. D.: Středověká alchymie

[3] Rozmluva filosofů. části pocházejí od Pseudo-Démokrita a Olympiodóra, G.Marshall uvádí jako autora Uthmána Ibn Sawajda.

[4] údajně se mohlo jednat o osobu františkána Paula de Tarento

[5] Text Smaragdové desky: "Jistě bez klamu, jistotně a pravdivě, co je zespod, jest jako to, co jest nahoře, a co jest nahoře, jest jako to, co jest dole, k činění divův jedné věci. A jakož všechny věci byly od jednoho, rozmejšlení jednoho, tak všechny věci byly narozeny od této jedné věci spojením. Otec jeho jest Slunce, matka Měsíc. Nesl to vítr v břiše svém, Země jest krmice její. Otec všeho tajemství jest tento. Mocnost jeho jest dokonalá, bude-li obrácena do země, oddělíš subtylné od hrubého, lehounce s velkým vtipem. Stupuje od země do nebes a zase dolů zstupuje do země. Obejmeš moc svrchních i spodních věcí. Tak budeš míti slávu všeho světa. Protož odejdi od tebe všeliká temnost, teďky jest vší síly síla silná, nebo přemůže každú věc subtylnou a každú tvrdú pronikne. Tak svět stvořen jest. Tuť budou přípravy rozličné, jíchžto spůsob teď jest, protož nazván sem Hermes Trismegistos, majíc tři částky filosofie všeho světa. Naplněno jest, jakž jsem řekl o připravení slunce."

[6] Např. i indický vládce Ašóka (3.stol.př.Kr.) vydával své dekrety řecky.

[7] V každém díle zabývajícím se alchymií je zdůrazněno, že se nejedná o "tu" Kleopatru, milenku Antoniovu, ale o helénistickou alchymistku, ani já si tuto poznámku neodpustím.

[8] U velkých autorů byla zavedena praxe přidávání vlastních poznatků do jejich děl. Takto došlo ke změnám spisů Bólových, stejně se nám nezachoval originál spisů Aristotela (4.stol.př.Kr.), jen opisy a ucelený přehled z 1.stol.př.Kr. od Andronika ze Rhodu.

[9] Karpenko, V.: Alchymie dcera omylu